Bílý švýcarský ovčák je na první pohled elegán – uvnitř ale dříme oddaný parťák do rodiny i do akce. Jak se s ním žije každý den, co obnáší poctivý chov a proč je „bílá nemoc“ nakažlivá v tom nejlepším slova smyslu? O své více než dvacetileté cestě s plemenem, o výběru budoucích majitelů i o tom, proč berou štěňata mezi děti či na netradiční akce, mluví v našem rozhovoru Erik a Miroslava Lajbnerovi z chovatelské stanice Niktel.
Jak jste se k plemeni bílého švýcarského ovčáka dostali a co vás na něm okouzlilo?
ML: Já jsem o tomto plemeni neměla ponětí až do roku 2006, od kdy jsme s Erikem spolu. On v té době měl dva bílé ovčáky a jednu německou ovčandu. Okamžitě mne přijali a brali jakou součást rodiny. Byla jsem také pejskař, tak mi velmi rychle přirostli k srdci, především pro jejich milující a otevřené povahy. Byla to téměř láska na první pohled.
EL: Kdysi jsem míval německého ovčáka Kimi, který se mi líbil tím, že byl velmi učenlivý, chytrý a empatický, ale zároveň to nebyl úplně nejvhodnější parťák k malému dítěti, které jsme v té době měli. Tak jsem začal hledat podobné plemeno, které by mělo všechny dobré vlastnosti německého ovčáka a přitom bylo i něžné a milující. Přesně to jsem našel v bílém švýcarském ovčákovi, který mne zároveň okouzlil svou elegancí a majestátností.
Co bylo impulzem k založení vlastní chovatelské stanice a jak vzpomínáte na první vrh?
ML: Dlouho jsme s Erikem měli jen psy (samce) bílého ovčáka, se kterými jsme sledovali chovatelství jen z povzdálí a zjišťovali informace spíše někdy možná do budoucna. Věděla jsem, že Erik už dříve štěňata odchoval, ale v té době nebylo v plánu se k tomu v dohledné době vracet. Další fenu jsme si pořídili až v roce 2017, kdy už jsme měli mnohem větší povědomí o odchovu, péči o štěňata a vším, co s tím souvisí. Začali jsme tedy znovu uvažovat o tom, že pokud by se fena stala chovnou, rádi bychom chov obnovili. Mnohem intenzivněji jsem se tedy začala vzdělávat v oblasti péče, výchovy a socializace štěňat. Byla jsem na konzultacích se zkušenými chovateli. Nastudovala jsem si různé metody socializace a vytvořila vlastní koncepci socializačního programu, který nyní na naše štěňata aplikujeme a přináší skvělé výsledky. První společný vrh jsme nakonec uskutečnili až v roce 2020, kdy už jsme měli potřebné zázemí, vybavení i znalosti. První vrh byl nezapomenutelný, krásný, ale samozřejmě jako každý vrh, v mnoha ohledech i náročný. Všechny teoretické znalosti jsme převáděli do praxe a zpočátku šlo všechno hladce. Jedinou starost nám dělala fenečka, která se narodila velmi maličká. Sourozenci měli porodní váhu okolo 400 g – 450 g, ale ona se narodila jen s 250 g. Neuměla pít od maminky a byla velmi slabá. Dnem i nocí jsme se snažili jí zachránit. Po pár dnech krmení injekční stříkačkou nakonec trochu zesílila, získala sací reflex a tím měla vyhráno. Dnes je z ní krásná silná fenka žijící v Londýně.
EL: Já jsem úplně první vrh jsem odchoval již v roce 2005 pod názvem CHS Bellkim (složeno z jmen našich fen Bella & Kimi), kdy jsme měli s tehdejší přítelkyní naší první fenku bílého ovčáka “Amiga Bella”. V té době jsem ale o chovu prakticky nic nevěděl. Nicméně protože panoval ve společnosti všeobecný názor, že každá fena má mít alespoň jednou za život štěňata, tak jsme se rozhodli je Amize Belle dopřát. Až v průběhu péče o štěňata jsme postupně s přítelkyní zjišťovali, jaká všechna úskalí a starosti odchov vrhu štěňat obnáší. Vše jsme řešili ze dne na den, jak situace vyžadovala. Informací bylo málo, internet byl v té době v plenkách a nebylo nic tak snadné dohledat, jako je tomu dnes. I vybavení nebylo jednoduché sehnat, vše jsme si vyráběli doma na koleni a dnes s retrospektivou vidím, že to bylo takové partizánské. Proto jsme po tomto vrhu chov na dlouhá léta odložili, do doby, než budeme vzdělanější, zkušenější a fundovanější k tomu, abychom mohli pokračovat na mnohem vyšší úrovni chovu. Další vrh tedy přišel až v roce 2020, již s Mirkou, kdy jsme společně založili i novou CHS, právě Niktel.
Čím jsou podle vás bílí švýcarští ovčáci výjimeční oproti jiným plemenům ovčáků?
ML + EL: Univerzálnost. Je to univerzální společník do rodiny, k dětem, pes na sport, na výstavy, na canisterapii, na výlety, nebo třeba i k práci. V každém oboru umí být výjimečný a může se vyrovnat i těm ovčáckým plemenům, které to mají i více ve své přirozenosti. Bílý švýcarský ovčák je milující, loajální, něžný pes, který je ale současně velmi učenlivý, umí být dravý a nadchne se pro cokoliv. Pokud je v nějakém oboru člověk bude rozvíjet umí výborně excelovat.
Jaké povahové vlastnosti nejvíc oceňujete u svých psů a komu byste je doporučili jako ideálního společníka?
ML: Učenlivost. Jsou to neskutečně chytří a učenliví psi. Miluji to jejich nadšení objevovat nové věci a rychlost, jakou vstřebávají povely, podněty a rozvíjejí se dál a dál. Se štěňátky se mi tak výborně pracuje. Je obdivuhodné, jakou cestu jsou schopni urazit za tak krátkou dobu, kterou u nás stráví. A u dospělých psů je to samozřejmě jejich něha a láska, kterou rozdávají všude kolem sebe. Komu bych ho doporučila? Právě někomu, kdo dokáže ocenit jejich potenciál, a bude ho v nějakém směru rozvíjet. A někomu, kdo bude šťastný za milujícího parťáka.
EL: Loajalita. Oni by pro svoji rodinu dýchali, milují společnost své lidské smečky a vždycky Vás přijdou radostně přivítat a je jedno, jestli jste byli pryč 5 minut, nebo půl dne. Tohle plemeno bych doporučil primárně lidem, kteří hledají nového rovnocenného člena rodiny. Těm, kteří chtějí se psem trávit každou volnou chvilku a na druhou stranu jsou schopni přijmout závazek na řadu let dopředu, jsou ochotni obětovat i určitý diskomfort v podobě všudypřítomných chlupů, nutnosti venčení, řešení vyžití pro psa a absolvování všech budoucích dovolených se psem. V našem případě i s devíti psy, kdy už je to trochu komplikovanější, ale když se chce, vždycky to jde a je to nakonec krásné.
V čem spočívá největší radost a naopak největší výzva při chovu tohoto plemene?
ML: Největší radost mám, když vidím, že je baví to, co děláme společně. Společné vycházky, společné hry, společný sport, i třeba společné chvilky klidu u televize. To je na tom to nejkrásnější. Za velkou výzvu považuji dobrou výchovu. Výchova a socializace je totiž alfa a omega naprosto všeho. A netýká se to jen těch nejmenších štěňat. Bílý ovčák vyspívá až někdy kolem druhého roku věku a minimálně do té doby je opravdu důležité jim intenzivně vše vštěpovat. I potom samozřejmě práce na jejich rozvoji nekončí, ale základ už by měli mít daný. Pokud se toto podcení, udělají si lidé ze života peklo na mnoho dalších let. Život s nevychovaným, nebo bojácným, až strachově agresivním psem je totiž neskutečně náročný. Je to jako s dětmi, všichni bychom si přáli, aby naše děti byly dobře vychované a perfektně připravené na budoucí bezproblémový život. To samé mám i se psy.
EL: Největší výzva je úklid chlupů, které jsou prostě úplně všude. A také výběr oblečení. Na světlém máte obtisknuté tlapky a čumáky, na tmavém naopak všude chlupy. Největší radost je to, když ráno přijdu na zahradu a přijde mne celá smečka přivítat a vidím, že jsou zdraví a šťastní a nic jim nechybí.
Jak vypadá běžný den u vás ve stanici?
ML: Pro mne každé ráno začíná úklidem zahrady. Po sedmihlavé smečce psů je odpadu opravdu hodně, tak se vše musí uklidit, k tomu zamést chlupy, porovnat deky, umýt vědra na vodu a natočit čerstvou. Pak přichází na řadu venčení. Většinou s Erikem jedeme před prací se psy za město a necháme je tam vyběhat. Po návratu domů pak všechny nakrmím a zpravidla jdou pak spokojeně odpočívat, tak já se mohu konečně odebrat do kanceláře. Velká výhoda je, že pracujeme z domu, tak jsme s našimi psy prakticky pořád. Odpoledne je pak různorodé, musíme vše sladit s programem dětí i pracovními povinnostmi, ale zpravidla vyjde ještě čas na nějaký sport a jdeme si zaběhat, nebo jedeme na cvičiště a zabavíme jim trochu hlavu.
EL: Já jen doplním, že toto je běžný den, když zrovna nemáme doma narozená štěňata, nebo nejedeme na závody. V takových případech se pak k tomu všemu přidá ještě spousta dalších psích činností. U štěňátek v prvních týdnech trávíme dny i noci. 24/7 je hlídáme a pečujeme o ně. V dalších týdnech pak zase nastupuje intenzivní socializace, výchova a také několikrát denně úklid porodny. To primárně vše zajišťuje Mirka a tráví tím mnohdy i celé dny. A o závodní víkendy, kterých máme ročně minimálně 15, je režim zase úplně jiný. Jezdíme se psy po celé republice i do zahraničí a pak to znamená pro mne vše zorganizovat, přepravit nás s celou smečkou na místo závodu, odběhat se psy a zase vše dopravit domů. S tak početnou smečkou už se do běžného auta nevejdeme, tak jsme museli pořídit obytné auto, za kterým ještě vozíme velký přívěs pro psy.
Pro koho je bílý švýcarský ovčák ideálním společníkem a komu byste ho naopak nedoporučili?
ML: Ideální společník je to pro každého, kdo ho bude mít rád a bude se mu věnovat. Vzhledem k tomu, že je to velmi společenské plemeno, tak strádá, pokud na něj nemá člověk dost času. Takže určitě by si ho neměli pořizovat lidé, kteří jsou příliš zaměstnaní a na psa jim zbyde čas tak možná o víkendu, pokud nebudou mít zrovna jiný preferovaný program. Také se nebude cítit dobře zavřený sám někde v kotci. A není to vhodné plemeno pro někoho, kdo je vyznavačem tvrdých výcvikových metod a drilu.
EL: Nejlépe se bude cítit v rodině aktivních lidí, kteří budou umět psa nějak zaměstnat, ať psychicky, nebo fyzicky. Je vždycky fajn, pokud si najdou společné aktivity, které budou bavit jak psa, tak dvounožce, od gaučingu až po běhání, nebo něco podobého. Určitě by si ho neměli pořizovat lidé, kteří chtějí psa na ozdobu a nejsou ochotni přizpůsobit svůj životní styl životu se psem.
Jak se ovčáci snášejí s dětmi a dalšími domácími mazlíčky?
ML: Děti milují! Jsou to nejlepší kámoši, chůvičky pro ty nejmenší děti i parťáci pro každou lotrovinu s těmi většími. S ostatními domácími mazlíčky se umí celkem dobře sžít. Nejlepší je, když jsou spolu od štěněcího věku, ale i později se při troše trpělivosti dá domů přivést nové koťátko nebo králíček.
EL: Podle toho, jak je vychováte. Pokud si dá majitel práci s dobrou výchovou psa, tak jsou všeobecně přátelští a snášenliví i k jiným zvířatům. Ale člověk může hodně zkazit, takže jakákoliv špatná zkušenost nebo zanedbaná výchova může psa hodně ovlivnit.
Jak moc potřebují pohybu a jaké aktivity s nimi vy sami nejraději děláte?
ML: Pohyb milují, ale stačí jim v přiměřené míře. Není to ten typ psa, který když nebude 4 hodiny denně pracovat, sportovat, nebo cvičit, tak Vám zdemoluje byt. Ale na druhou stranu to zase není pes pecivál, kterého prosíte, aby s Vámi šel alespoň obejít blok. Mají to v hlavě dobře srovnané. Když vezmete do ruky vodítko, budou první u dveří a skáčou radostí, jak se budou těšit ven. Ale jsou schopni s Vámi ležet u postele i pár dní, pokud cítí, že Vám třeba zrovna není dobře. Já jsem také velmi akční člověk, co nikde moc neposedí, takže pro mne je běhání a chození na procházky se psy ten nejlepší relax.
EL: Dříve jsem každý víkend trávil se psy na výstavách, ale postupem času jsme dospěli k názoru, že psy i nás více baví sport. Tak jsme přesedlali na překážkové závody a dnes se psy hodně běháme a závodíme právě v překážkových bězích a canicrossu. Takže naši výstavní šampioni se dnes nejraději brodí blátem na závodech. Další disciplína, kterou jsem vždycky chtěl dělat byl mushing. Miluji zimu a sníh, tak bílí psi jsou k tomu naprosto dokonalým doplňkem. Museli jsme proto pořídit velkou smečku, abych si mohl splnit sen a jezdit se psy i v zápřahu se saněmi.
Podle čeho vybíráte vhodné majitele pro svá štěňata?
ML: Většinou si nejprve s potenciálními zájemci o štěňátko z naší chovatelské stanice nějakou dobu dopisuji. Vyměníme si pár mailů, nebo si zavoláme, poprosím je o vyplnění dotazníku pro naše budoucí majitele, abychom se dozvěděli co nejvíce o prostředí a zázemí, kam by pejsek šel. Jaký je budoucí majitel a jaké plány, přání a požadavky má případně na štěňátko má. Pokud je to možné, tak se i sejdeme, třeba na společné procházce s našimi psy, nebo je pozveme za námi na závody, kde se ještě více seznámíme. I když tohle není vždy realizovatelné, protože máme zájemce o štěňátka i z velmi vzdálených koutů světa. Těžko budeme požadovat po člověku z Mexika nebo Číny, aby nejdřív přijel na kafe. Tak tam musíme dát na naše pocity. Pokud obě strany usoudíme, že jsme si společně sedli, vyznáváme stejné hodnoty a my jsme přesvědčeni o tom, že se tam bude štěňátko mít dobře, pak nabízíme možnost rezervace.
EL: Šestý smysl. Musím z člověka mít dobrý pocit, že pro psa vytvoří dobré zázemí a poskytne mu milující domov. Už se nám párkrát stalo, že jsme to tak necítili. Tak jsme se slušně omluvili, že máme dojem, že štěňátko od nás bude pro daného člověka ta správná volba.
V čem je pro vás nejdůležitější kvalita chovu – zdraví, povaha, exteriér, nebo vyvážená kombinace?
ML: Je toho hodně, co v chovu sledujeme a asi by vše mělo být nějakým způsobem vyvážené. Nicméně jsou faktory, které mají určitě vyšší prioritu a pak ty, které jsou spíše doplňkové. Pokud vybírám krycího psa pro naše feny, první koukám na výsledky zdravotních testů, celkový zdravotní stav psa, jeho předků i případných potomků, pokud už nějaké má. Perfektně zdravý genetický materiál je základ. Pokud projde tímto sítem, pak mne zajímá povaha. Snažím se od majitelů psů zjistit každý detail, jaký pes je, jak reaguje v určitých situacích, koukám na videa, jak se kde chová. Hodně Vám také vypoví to, jakým aktivitám se pes věnuje. Ani ne tak pro tituly, výsledky a zkoušky. Ale je asi jasné, že pes, který vyhledává v sutinách, nebo pes, který je aktivní canisterapeut, na kterého si klienti lehají bude mít skvělou a vyváženou povahu. No a dále mne zajímají ty podružné faktory jako rodokmen, kreví linie, příbuznost, ocenění, případné nedostatky psa a samozřejmě i exteriér a jak to všechno pasuje na konkrétní naši fenu a jaké zaměření vrh má mít. Některé vrhy stavíme jako ryze sportovní, jiné klidnější třeba do rodin s dětmi, nebo některé i s pracovními předpoklady, takže je to velmi komplexní a hlídáme toho v chovu opravdu hodně.
EL: Každý chovatel i majitel je nejšťastnější, pokud je jeho pes zdravý, tak určitě zdraví je na prvním místě. Pak samozřejmě přichází na řadu povaha, aby byl život se psem pohodový. Majitel a pes si musí vzájemně sednout a být na stejné vlně stvořeni jeden pro druhého. Exteriér je v žebříčku až další v pořadí, pro svého majitele je ten jeho pes vždycky nejkrásnější a případné drobné vady na kráse nejsou prakticky nijak zásadní pro společné soužití. Já vždycky upřednostním povahové klady, nad exteriérem.
Jak vnímáte zájem o toto plemeno v posledních letech?
ML: Vzrůstající. S tím, jak se plemeno více rozšiřuje, stává se známější a více lidí se o něj zajímá. Na nás chovatelích je nedopustit, aby se masivním rozšířením nesnižovala kvalita chovu. Aby nedocházelo k přešlechtění, jako jsme toho bohužel svědky u jiných plemen, která již dnes bojují se zásadními zdravotními handicapy vlivem degradace kvality chovu.
EL: Trochu s obavami. Plemeno jako takové je hodně atraktivní, kdo bílého ovčáka pozná, zpravidla si jej zamiluje. Povědomí o něm se neustále zvyšuje a i my sami se o to snažíme. Pořádáme ve svém volném čase různé akce na podporu plemene, jeho prezentaci, informovanost o něm. Natáčeli jsme o BŠO pořad pro Tlapka TV, testovali jsme nová auta pro Autosalon na TV Prima, chodíme se psy i štěňátky do škol mezi děti a ukazujeme, co naši pejsci umí a jací jsou, absolvovali jsme se štěňátky několikrát Pets Yogu, náš odchov byl ve slovenské televizi, kde se hovořilo o přípravě pejsků před Silvestrem a další natáčí seriál ve Velké Británii. Jen se trochu bojíme, aby se z bílého ovčáka nestalo nové módní plemeno, které si budou chtít pořizovat právě i ti lidé, pro které není vhodné.
Jaké máte plány do budoucna – například účast na výstavách, mezinárodní spolupráce, nové vrhy?
ML: Zbytek letošního roku bude ryze sportovní. Čekají nás některé velké akce a závody, tak se na ně momentálně se psy připravujeme. A pak začátkem příštího roku plánujeme další vrhy. Máme poptávky po štěňátkách z celého světa, tak se těšíme na nové výzvy. Také si trochu pohráváme s myšlenkou vydat knížku o BŠO, protože přímo o tomhle plemeni ještě žádná kniha nikdy sepsaná nebyla a je to škoda. Tohle úžasné plemeno by si to určitě zasloužilo a s našimi letitými zkušenostmi, nesčetnými zážitky a nepřeberným množstvím fotografií běloušů by to věřím nebylo nereálné.
EL: Já za sebe bych rád zlepšil naše chovatelské prostředí ještě na vyšší úroveň. Upravujeme pozemky, kde chceme pro psy vybudovat cvičiště, více možností pro vyžití, další možnosti socializace. Plánujeme tam nové překážky, povrchy a možnosti, abychom chov realizovali nejlépe, jak budeme umět a měli k tomu i potřebné zázemí.
Máte nějaký nezapomenutelný zážitek se svými psy, o který byste se chtěli podělit?
ML: Pro mne byl nezapomenutelný můj první půlmaraton se psem. V roce 2021 jsem dostala bláznivý nápad pokusit se zaběhnout Ještěd Skyrace, což je extrémní horský závod na 22 km s převýšením přes 1400 m. Byla to velká výzva, v té době jsme běhali mnohem kratší a jednodušší tratě a kopce jsem úplně nesnášela. Ale výzvy jsou od toho, aby se překonávaly. Tak jsem se s naší fenkou Frozen přihlásila a šly jsme do toho. Trať byla opravdu náročná, ale Frozen byla úžasná. Pomáhala mi, jak mohla, ani na vteřinu nezaváhala. Místy byl terén neschůdný, skalnatý až nebezpečný. Laviny z balvanů někde cestu zcela přehradily. Bála jsem se, aby Frozen neuvízla noha ve štěrbinách mezi kameny, tak jsem ji musela přenášet. S jejími 32 kg jsem se dost zapotila, ale jakoby chápala, že je potřeba zůstat v klidu a nechat se sebou manipulovat a tak jsme vše zvládly. Do cíle jsme doběhly po 4,5 hodinách vyčerpané, ale šťastné.
EL: Každý zážitek s našimi psy je nezapomenutelný od okamžiku, kdy jim pomáháme na svět až po chvíle, kdy jim kopeme hrob. Je jich tolik, že asi nejde vyzdvihnout jen jeden. Rádi vzpomínáme na různé akce, závody, srazy, když se zpětně díváme na fotky a videa a vybaví se nám k tomu všechny detaily a okolnosti.
Co by měli lidé vědět, než se rozhodnou pořídit si bílého švýcarského ovčáka?
ML: Že není ovčák jako ovčák a už vůbec ne jako vlčák. Určitě jiné vlastnosti budu očekávat od holandského ovčáka, jiné od belgického ovčáka malinois a dalších ovčáckých plemen a zcela jiné od československého nebo Saarlosova vlčáka. Vždycky si, prosím, nejprve zjistěte, co má jaké plemeno za specifika, porovnejte je s Vaším životním stylem, možnostmi a očekáváními a teprve pak se rozhodujte, které plemeno se k Vám hodí nejvíce. Nikoliv které se Vám líbí nejvíce.
EL: Že už nikdy nebudou sami, ani na záchodě. Vždycky je bude někdo následovat, kamkoliv se hnou. Budou po nich neustále uklízet, pečovat o ně, ale odměnou jim bude vrtící ocásek, kdykoliv budou v jejich blízkosti.
Jaké mýty nebo omyly o bílých ovčácích slýcháváte nejčastěji?
ML: Často se setkáváme s obavou budoucích majitelů, že jako velké plemeno nejde chovat v bytě, ale potřebuje velký dům se zahradou. To je ale naprosto neopodstatněná obava a zažitý mýtus. BŠO je velmi společenské plemeno, je to pes, který má moc rád přítomnost lidí, především těch, které má rád. Proto ani chov v bytě nebývá problém. Tam
může být v neustálem kontaktu se svojí rodinou. Naopak se nezřídka tito pejskové v bytech mají dokonce lépe, než ti, kteří jsou odstrčení celý den sami na zahradě a je jim tam smutno.
EL: Má samočistící srst 😀 To je pravda jen částečně. Největší špína sice oschne a opadá, ale opravdu je budete muset někdy vykoupat, aby byli zase krásně bílí, voňaví a nadýchaní. V podzimních slotách, nebo třeba po našich závodech se prostě bez koupele neobejdeme. Také si občas lidé myslně myslí, že jsou to naprostí andílkové, kteří ani neumí zlobit. Působí svým vzezřením sice roztomile až nevinně, ale jsou to puberťáci a ničitelé, jako kterýkoliv jiný pes v pubertálním věku.
V čem se liší práce s dlouhosrstou a krátkosrstou variantou?
ML: V běžném životě nemá krátká a dlouhá varianta srsti prakticky žádné odlišnosti. Línají obě stejně, podsadu mají stejnou, vyčesávat musíte obě stejně, jen ten chlup, který vypadne z dlouhosrsťáka bude prostě o pár cm delší. Ale stejně jsou všude. Ráno otevřu nový jogurt, vylovím chlup a pak teprve můžu jíst. Možná jediný drobný rozdíl je ve fénování po koupání. Krátká srst bude o kousek dříve vysušená než ta dlouhá.
EL: Péče o srst není nijak zásadně rozdílná. Kde je velký rozdíl ve variantách srsti je na výstavách, kde vždycky bude upřednostňovanější dlouhosrstá varianta. Krátkosrstý, resp. oficiálně polodlouhosrstý, pes má vždycky handicap, že nebude vypadat tak nadýchaně, majestátně a neschová v srsti případné nedostatky stavby těla.
Jsou bílí ovčáci snadno cvičitelní, nebo vyžadují specifický přístup?
ML: Ano a ano. Jak už jsem zmínila jsou velmi inteligentní a učenliví. Ale člověk se musí naučit, jak s nimi pracovat, aby ty výsledky přicházely. Je to jemné plemeno, tak je potřeba učit formou pozitivní motivace. Ale současně je třeba být důsledný. Občas si dnes lidé pozitivní motivaci představují tak, že psovi jen po dobrém domlouvám a když úkol nesplní, tak se nic neděje a zkusíme to příště. To je velká chyba a brzy se to může hodně vymstit. Určitě nejsou na místě při výcviku tresty, ale na druhou stranu důslednost je nezbytná.
EL: Jsou jako houby, nasávají jakékoliv podněty a učí se rychle povely, které jim člověk poskytne. Jen forma výcviku musí být trochu přátelštější, méně důrazná a hravá. Není to plemeno, které je dobré učit formou drilu, jak se to praktikovalo dříve a u některých plemen přetrvává dodnes.
Jak reagují lidé, když vás vidí na ulici s celou „smečkou“ bílých ovčáků?
ML + EL: Vyjeveně 🙂 Prvotní je většinou údiv, obdiv a respekt a nejčastější otázka pak je: “Můžeme si Vás vyfotit?” a hned potom následuje” “Kolik toho taková smečka sežere?”
Který pes nebo fena pro vás byli zlomoví z hlediska úspěchu či emocí?
ML: Každý mne něčím ovlivnil a zanechal po sobě nesmazatenou stopu. Třeba první, kterého jsem kdy poznala byl pes NIKTEL WHITE Miraja. Nik byl skvělou chůvičkou pro naši prvorozenou dceru, byl jemný a empatický a i podle něj jsme o mnoho let později pojmenovali naši chovatelskou stanici. Když Nik odešel, bylo to hodně těžké. Museli jsme si dát na pár let pauzu od psů celkově, než jsme byli připraveni prázdné místo zaplnit. Chvíli jsme se rozhodovali, jestli nezměníme plemeno, abychom nesrovnávali, protože jsme měli na Nika a ty ostatní bělouše, co už byli také za duhovým mostem, jen ty nejlepší vzpomínky. Ale nakonec to ve výběru vyhrál opět bílý ovčák. Zjistili jsme, že pro nás není lepší plemeno, a proto jsme mu zůstali věrní. Pak postupně přicházeli tedy ti noví, nejdřív Axel, pak Diamond, Frozen, Vendetta, a Skazka, které jsme si dovezli z různých koutů světa. A dál už jsme si nechávali jen naše odchovy. Někteří už mezi námi zase nejsou, ale v našich srdcích žijí všichni dál.
EL: Toto je strašně těžká otázka, protože každý z nich je/byl jedinečný a má své specifické vlastnosti, ať dobré, nebo i ty špatné. Co se týká třeba konkrétně výstavních úspěchů, tak to rozhodně byl náš AXEL Donnevara. Na výstavách to byl šampión, který dosáhl na ty nejvyšší mezinárodní výstavní ocenění. Současně doma to byl “Pan Pes”, pohodář a kliďas, loajální a milující pes a na závodech zase srdcař s neskutečným elánem a chutí zdolat každou výzvu. Takže pokud bych měj vybrat jen jednoho osudového psa, tak to byl právě on.
Co vás během let chovu nejvíce překvapilo – v dobrém i ve špatném?
ML: Velmi tvrdé bylo pro mne zjištění, jaká je skutečná realita chovu. To, že chov není jen o roztomilých štěňátkách a hraní a mazlení, ale kolik práce a úsilí tomu musí člověk věnovat, pokud to chce dělat dobře. Kolik úskalí a nástrah v chovu všude číhá. Každý chovatel musí být připraven na to, že několik nocí nebude spát, že přijde komplikovaný porod, že mu budou štěňata umírat v rukou, že může být v ohrožení i fena, že štěňata vypiplá a později zase onemocní, že bude uklízet hromady bobíků několikrát denně, že nejede na dovolenou, že nejde s přáteli večer ven a další a další. To jsou věci, o kterých se moc nemluví, ale jsou tvrdou realitou chovatelství. Naopak mile mne překvapilo, kolik jsme si mezi našimi majiteli odchovů našli nových opravdových přátel. Jak skvělí jsou to lidé, a že jsme jedna velká rodina.
EL: Mě velmi mrzí a zaráží ten negativismus mezi lidmi. I mezi pejskaři navzájem. Máme všichni společného koníčka a přesto mám pocit, že tato komunita neumí táhnout za jeden provaz. Každý se snažíme se svým psem fungovat, jak nejlépe umíme, ale občas vnímám, že cokoliv člověk v dobré víře udělá, bude po zásluze potrestáno. Vidím na sociálních sítích lidi sdílet veselé momenty ze života se psem a vždycky se najdou hejtři, kteří to z nějakého důvodu zkritizují. Absolutně za cokoliv. Tito lidé nikdy neocení těch 90 % věcí, které třeba dělá člověk se psem dobře, ale vždycky si najdou nějaké drobnosti, které budou pomlouvat a hejtovat. To je smutné.
V dobrém to, že se celkově zvyšuje povědomí mezi lidmi – o chovu, o psech, o výchově, o plemeni. Pomáhají tomu nové technologie i AI. Budoucí majitelé se ve velké míře snaží předem o plemeni hodně dozvědět, vzdělávat se a nechají si poradit, jak se psy pracovat, jak vychovávat, jak cvičit. Mám naštěstí dobrou zkušenost s našimi majiteli odchovů, že jsou zodpovědní a pečliví a za to jsem rád.
A na závěr – jaký je váš osobní recept na šťastný život se psy?
ML + EL: Carpe diem! Užívej každého dne, nikdy nevíš, který pro Tebe, nebo Tvého parťáka bude ten poslední.
———————————————————————-
Chovatelská stanice Niktel (FCI) Erika a Miroslavy Lajbnerových patří mezi dlou hodobé chovatele bílých švýcarských ovčáků v Česku – první fenku pořídili už v roce 2001. Od začátku staví na zdraví, vyrovnané povaze a kvalitním exteriéru, přičemž mají zkušenosti i s klubovým děním (Erik působil v letech 2004–2006 v disciplinární komisi). Se svými psy se věnují aktivně několika sportům, jako je canicross, překážkové závody nebo mushing. Mají odchováno přes 120 štěňat, která žijí po celém světě. V posledních letech zaujaly jejich vrhy K (2023) a L – „Legendy“ (2024) a také jejich akce pro veřejnost – od reportáže pro Autosalon na TV Prima, medailonku plemene natočeném ve spolupráci s Tlapka TV po „pets jógu“ a vzdělávací setkání pro děti. www.bilyovcak.cz
———————————————————————-